ZRCADLO

Obraze luny ztuhlý v spěži hladké, na líci zrazuješ kus nebes jemně, na rubu zryt jsi představami země, jsi důvěrník i symbol duše sladké.

Vše důvěrné a prchavé a krátké, lesk slzí, úsměv zpívající němě, žár čekání i smrti bledé sémě ty přijímáš a pevným činíš vratké.

Se ženou nejvíce jsa spřátelený – ba, přísloví dí, že jsi duše ženy – líp nežli muž i tělo její znáš, půvaby z temnot, úbělu i nachu.

Kdo věří tedy bláhovému tlachu, že co jsi přijal, v hloubi nechováš? Když samuraj navrátil se z Jeda, tu domů spěchá k půvabům své žínky

a dárky ovšem nese, cukrovinky, a zrcadlo, jež jako luna bledá se leskne stříbřené, o němž ni zmínky však není v Macujamě... K tváři zvedá

je mladá žena. Zvědavost jí nedá: Čí je to úsměv, svěží půvab žínky? A rdí se, když jí praví: Tys to sama... Tu ukryla je. Před smrtí až dala

je dceři své, by příliš neplakala... Tak ráno, večer dcerka mluví s matkou... Když otec přistihl ji, ptal se, chápal. Cit měkký jal ho. Pověst dí, že plakal.

V Hakatě na Cestě vzývaných bohů bronzová, mocná hlava Buddhy stojí bez trupu, bez lotosu v jasném znoji i v dešti krásná ve svém přísném slohu.

Skryt podstavec však. Neb až k bradě bohu zrcadla k zrcadlům se v horu pojí. Těch tisíců spěž dělník jednou spojí, a celý Buddha v lotos vloží nohu,

usedne na Cestě modliteb... Dary žen nesčíslných jsou ta zrcadla. Žen nesčíslných vteřiny a tvary, žen úsměvy a slzy, rty i ňadra

tak pohtlí spěž boha sladce mdlá. A žena bude obsah jeho jádra.