Jdu podle vody do šera,
jež od lesů se plíží.
Kdes nad dědinou vyvěrá
a váhavě se drolí
klekání, lidská píseň těch,
kdož pod života tíží
sehnuti, s hlavou v ramenech
jdou z dílen, dvorců, polí.
Jak naléhání v pozdní čas,
stesk bázlivý a chvějný,
blekotá za mnou zvonku hlas
ke stráním, kde se stmívá;
unikající víry žel
a nářek beznadějný,
jak by se za mnou potácel
a s řeky šumem splývá.
Leč od splavu mně šerem vstříc
zní píseň jiná, smělá,
proud řeky hučí stále víc
a z lesů, luk a ze skal
vzkaz půdy nese vzrušené,
že pouta spadla s těla...
A k bouři vody zpěněné
jak by tam někdo tleskal.
To ve vlnách, jež do běla
na balvanech se tříští,
snad vodní žínka seděla,
má radost ze života...
Jdu podle vody, u splavu
to skučí, řve a piští,
proud staví se tu na hlavu
a zlostně zaklokotá.
Však vše, co v dáli zápolí
po dubinách i v boří,
na vrších, v žlebech, v údolí,
ruch v poupatech a v mechu,
děj zeleného zázraku,
jenž pomalu se tvoří –
já slyším z řeky v soumraku
a cítím v jejím dechu.
Jdu podle vody v temnotu,
jež nesmírně je živá,
rašení tajnou klopotu
šum řeky doprovází,
zpěv táhne mezi stráněmi,
milenka země zpívá:
silného láskou oněmí,
kdo sláb je, toho srazí.