Bratříčku hovorný v dozrálém rákosí, známostí naší se srdce mé honosí dnes, trochu pozdě věru, jako bych teď teprv, když je mi šedesát,
v bídě a hrůze, jež světem jdou spalovat, měl syna nebo dceru. Na jaře, když tvoje r znělo vítězně nad vodou, zarůstající tak líbezně,
a na tři rákosová zelená stébla sis hnízdo tu zavěsil visuté, měkké, jsem s tebou se seznámil, a byls má láska nová.
U vody tvému jsem naslouchal kirikrí, po smaragdovém jsem zatoužil mimikri, mírumilovné sloze. Ve vodě vyrostla zelená doupata,
stulíky vyzvedly k hladině poupata, tvůj svět mi kypěl k noze. Od jitra do šera zpívals a varoval, na dlouhých stéblech ses půvabně kolébal,
nad vodou létávals věncem. Chodil jsem na lov a chodil jsem za tebou, pro balzám na rány za čirou písní tvou, jakoby za milencem.
Teď už jsi dozpíval pro samé starosti, děti ti křičí a dělají hlouposti, mlh plno v našem kraji; onehdy jedno se o prut mi zranilo,
tuhle zas jiné se málem topilo, rány se otvírají. Den se nám krátí a smutky se vracejí, život náš pije jen z dalekých nadějí,
měl jsem tě dříve znáti, dokud nám prosté dny pokojně plynuly, dokud jsme k iluzím míru se vinuli a čas nám zdál se státi.
Tehdy jsem z lásky chtěl splynouti se světem, v němž jsi ty doma a já už jen vetřelcem, jinak bych měl tě v lásce. Zapomenouti jsem přával si na lidi,
člověk se za lidi tisíckrát zastydí, z cesty jsem chodil chásce. Smávali jsme se jí nahlas i potichu, teď však nám dávno už nebylo do smíchu,
láska se zkřehle krčí... Šelestíš v rákosí s chladnoucím větříkem, není ti do zpěvu, a mně to rejstříkem jen jedovatě vrčí.
Cookies on Poetry Cove