Houpáme se, kolébáme,
květy žhavými se zdáme
v kaštanových korunách;
ohnivé jsme tanečnice,
houpáme se spalujíce
letní noc na lesklý prach.
Koupáme se, houpáme se
ve vzduchu, jenž mdle se třese
v rozsvícené zeleni;
měsíců jsme několika
obraz, jenž se do rybníka
pohroužil jak mámení.
Houpáme se zcela lehce
vanem, jenž se dotknout nechce,
táhna z řeky plné hvězd;
houpáme se zvučnou hudbou,
jež se sváteční zdá sudbou
zahrady a jejích cest.
Houpáme se, nejsme samy,
nad námi se houpá s námi
zeleň korun šumících,
a tu dole dav se houpá
proudě, v noci vlahé koupá
smysly, šperky, hovor, smích.
Houpáme se s celým světem,
se vším jsme tu jedním květem
rozhoupaným v prostoru –
ševel mnoha kroků v písku,
tlukot dívčích srdcí v trysku,
radost prostých hovorů.
K houpavé se hudbě druží
kytice ze sterých růží,
pije úsměv našich skel,
a my, mechanické pouze,
usmíváme se tak dlouze,
aby každý radost měl.
Houpáme se, kolébáme
a své světlo rozdáváme
davu, jehož neznáme,
a v tom světle, jež se vlní
rytmem, který všecko plní,
tichounce se koupáme.