básníku, jenž nám zahráls tiše
k andělům smutně krásný zpěv,
by sestoupili s marné výše
a proměnili naši krev,
by v tom, jenž tady ve tmách dýše,
rozžehli sterilní svůj zjev,
básníku, pohled vertikální
vrať k zemi od těch přeludů,
jsou papír, sádra, plech ti dální
utěšitelé bez trudu,
jsou paskvil mdlý a teatrální
andělů, živých osudů,
andělů bez kostelních rámů
a bez oltářních voskovic,
kteří už přerostli lesk chrámů
i marných snění čiré nic
a rudým jasem s černých trámů
v náš zápas planou do ulic.
to srdce jsou, jež zahořela
purpurem solidarity
s osudem chudých, jejichž těla
jsou umučena necity
i pokořena v chrámci čela
licoměrností charity,
to srdce jsou, jež světa hoře
v citlivém svalu slyší lkát
a v tvůrčí lidské nepokoře
se s jeho strůjci musí rvát,
za odpíraný chléb a moře
radostí čistých bojovat.
jsou všude a vždy zazářili,
když svět jich potřeboval v tmách,
i poraženi zůstavili
své srdce v našich hlubinách,
svým srdcem a svou pravdou smyli
kus lidské hanby v dějinách.
nezděláš z ilusí a stínů
na dobré zemi dobrý svět,
den ze dne musíš domovinu
mozolnou rukou obrábět
a ničit plevel, hmyz a špínu,
bys dostal urozený květ.
od vltavy až k palmám ria
tu andělé nám v čele jdou.
kolik jich má dnes asturia,
andělů s puškou srdečnou.
salud la passionaria,
ten lidský cherub nad psotou.