Vydědili nás,
ale nemohou nám vzíti pohled královský
na svou ničemnost a neodvratný kaz
všeho, cokoli činí,
na neodvratný konec,
jenž je rozvrátil a do všech koutů stíní
jejich hodiny.
Vydědili nás,
my však víme – víme,
že jsme dědici, že po nich vystavíme
nový svět.
Vykořisťují nás,
ale nemohou zabrániti,
bychom nejedli ze stromu poznání.
Všude oráči vyorávají hluboké brázdy,
denně rozsévači rozcházejí se do světa,
naše osení již se vymetá,
železná úroda solidarity.
Vykořisťují nás,
my však řetězem je strašným sevřeme,
nad osudem jejich sami zbledneme,
zahynou.
Zotročují nás,
ale na galejích dvorců, továren a dolů
nedovedou uhasiti ohně vzpoury,
k němuž sesedáme se jako ke společnému stolu
a jenž půdu žencům dá a oráčům,
doly horníkům,
dělníkovi stroje.
Zotročují nás,
ale v jejich kasárnách na slunečních místech
o bratrství sníme, o rudých Kristech,
o povelu, který celým světem zní,
celým světem zatřese,
až nám vzplane bitva poslední:
Proletáři všech zemí, spojte se!
Zotročují nás,
ale v jejich káznicích
zpíváme si Internacionálu,
naše vůle tuhne tu v železo,
jejich vzteku odpoví náš smích:
Kdo nepracuje, ať nejí!
Zotročují nás,
ale v jednoho otroka splýváme pomalu,
v jednu ruku a jedno kladivo:
přijde den, kladivo dopadne vráz,
budeme volni!