Praha patří Čechům, to je jisto,
jako domácímu jeho dům,
ale její nejkrásnější místo,
Žofín, patří pouze Pražanům.
Co nám Hradčany a Pohořelec,
co nám Letná, Kinských zahrada?
Řádný Pražák (není-li to střelec)
jenom na Žofín vždy zapadá.
V zimě, v letě, v podzimu i zjara
Žofín chová v sobě mnohý div,
po němž duše prahne, srdce hárá
a jehož je každý žádostiv.
Bály, bazary a promenády,
dobročinné podniky tu jsou,
koncerty i politické vády
skoro denně tady hostujou.
Jazyk když nám berou na severu,
Armesprache když nám vtloukají,
odhodlaně sejdem se zde věru
protestovat tady potají.
Když Slovákům práší do kožichů,
biskup Párvy když si s krví hrá,
my zde protest stylizujem k smíchu
a s papírkem jdeme na tygra.
Sejdou se zde všichni pokrokoví,
sejdou se zde všichni páteři.
Jednou Masaryk zde cosi poví,
jindy Jemelka se hašteří.
Vejdou se sem volní myslitelé
stejně jako černočerný dav
pro své domo pohovořit směle,
jak je v plánu různých vůdčích hlav.
Světe, zajdi, nebo toč se dále,
vše se může pro nás za nás stát –
jen když máme Žofín, v jehož sále
můžeme si zaprotestovat.