Dlážděný trotoár tovární čtvrti sazemi porosený, ba, ani tramwaye zvonec, jenž drtí zběsilým lomozem ulice ruch,
s kolejí zaháněje nákladní vůz, nejsou tak silny, aby tě v tuto chvíli přemohly v srdci mém, poutníčku v krunýři modrozeleném,
zbloudilý cestou do Svaté země: zahlaholila ve mně. Hlaholí sluncem, vůní, zeleněmi, jdu horkou sečí zmámen a němý,
vzduch pryskyřičný se tetelí, var pudů je všecko a radost šumí od palouků jasných až po černé chlumy, a každé stéblo, každý list
obtěžkán je životem. A ty jsi já a já jsem ty, létáme spolu na květy, do bílých květenství zapadáme,
hoj, jaké to vonné peřiny máme, a letíce bzučíme, my dvojplošníky, táž je to píseň: Živote díky! neumíme nic jiného.
Nám je tu všecko docela prosté, jak to tak chvěje se, proniká, roste, slunce i rosa, hlína i keře, láska i hlad, život i smrt,
dlaň života hladí nás po krunýři, dva krát dva je čtyři, noc přichází po dni. Jsme také všickni tu bratři jen rodní.
Jsem-li já větší než tamhle ta jedle? Jsi-li ty menší než srna v houští? Motýl a strom, pták a člověk, s jediné dlaně požehnané
béřeme sousto i doušek. Bratříčku, viz, jak všecko se raduje, bratříčku, vzhůru! Jak se to popluje tou rodnou sečí!
Slyšíš mě, slyšíš-li, což jsme si nevyšli za dobrodružstvím a sluncem? – – – Je živ či mrtev? Jak drahokam leží
v štěrbině mezi kameny. Leč továrny rostou tu, zdi, střechy se věží, v nich vězněny zdají se plameny, z nich dýmy a puchy zaplavují
velikou stoku ulice, vzduch vaří se jako špinavá voda, pohyb je shon a myšlenky zlé jsou a každý tvor a každá věc
klesají vinou či zármutkem. Oh, zabloudili jsme. Zabloudili? Zatím co mrtev čekáš tu na mimojdoucí nohu, až rázem rozšlápne tě lhostejnou botou –
živ, bratříčku, já a ještě si vybrati mohu: smrt na mechu – smrt na dláždění... živ jsem a – smuten nad vřavou a slotou, tu soucitem jat, tu hnusem na nároží stávám
před davy, auty, lopotou denní, po kouscích celému světu se dávám, křičel bych někdy, jak odporem se dusím, a přece věřím a přece musím –
nepatře k národu mizerů diplomatických a žurnalistických, ne k bohatým trubcům a zbohatlým lichvářům, šíleně nenáviděje republiku měšťáků,
za kterou omylem prolévali jste krev – pro demokracii, jež rodí se a vstává, můj rýč se aspoň namáhá tu, než přijde parní pluh a válec
proletariátu... Bratříčku, jak jsme daleko dnes od svaté země zelené! Došuměl pro tebe potok i les,
tvé poslední lůžko je kamenné. A mně se zdá, že ani pro mě jiného už není: zahyneme oba na dláždění.
Cookies on Poetry Cove