Měsíc spláclý, žlutý jak síra, osamocen venku, bez hvězd, které se uzamkly
v kalné jakési tekutině, na svět vysadil hýždě, výsměch sytého parazita, naslouchaje zálibně sýčku
pískajícímu z hřebene mešity. Škumbi v dálce naběhle hučí přehlušovaná hulákáním větru,
který zledověl na horském sněhu. S námi začazená kuča se houpá; střechy řešetem, podlahy řešetem
fičí. Na slamnících, v pokrývkách skryti, kořist ničemných mražení, jako v balÓnové loďce se houpáme:
zbloudil v tajemné krajině, v bludném kruhu víří, do skonání snad vířiti nepřestane. A toť právě, nač myslím
a co přál bych si věděti, dole zatímco pod námi probírá klidně kukuřičnou slámu dobytek. Zdali plujeme touto nocí,
všemi podobnými, jež předcházely, všemi podobnými, jež přijdou ještě, všemi dny, jež podobají se této noci, všemi smutky, bědami, neřestmi,
světem, který zešílel, žitím, které zhořklo až ke dnu, jak tak visíme mezi životem a smrtí – zdali plujeme, abychom dopluli,
já a ty a třetí, čtvrtý, pátý, kteří ani ve chvíli nejbídnější nepřestáváme mysliti, na vlast mysliti, kterou budujeme,
na svět, kterého dobýváme pro ni a pro sebe – zdali plujeme, abychom dopluli do přístavu, v němž zavlají všecky pozemské prapory, domů –
anebo zda plujeme, abychom nedopluli, nevrátili se k nejvlastnějšímu, nespatřili nic z toho, co roste, musí vyrůsti z krve a muk –
zdali obraz šílenství, obraz úzkostí poneseme do mrazů věčnosti. A tak zatímco doby veliký otazník přestal býti mi otazníkem,
olupuje mne o spánek malý otazníček mého a vašeho já, druzi, spoludělníci. Mlčí zimní noc, bije vítr skučící.
Cookies on Poetry Cove