Žebrák duší.

Ohnivé slunce lilo se ke mně zlatem a já se mu oddával jako milenka oddává se. A tu náhle neslyšně a mlčky přišel ke mně. Fijalové roucho věčného odříkání

krylo mu pohlaví a zlaté vlasy, pro polibky kurtisán stvořené zlaté vlasy kol bledé tváře splývaly jemu mrtvě. S očima vyčítavýma přišel ke mně.

Poznal jsem jej po jizvách hluboko v dlaních a hluboko v nohách, přišel bosý. Ihned zachytil trochu ironický můj pohled a rozzářily se ty jeho veliké naivní oči.

Eh, to se pyšnil, pyšnil těmi ranami, jimiž dobrovolně dal zohavit na Golgatě tenkrát zlatovlasého muže krásné tělo. Zůstal mlčky na prahu nesměle státi,

a myslím, že soucitně díval se na mne. Mlčel jsem také zvědavě, a konečně, když juž hloupým se mně to zdálo a jeho pohled mě dráždil, ten věčně passivní,

prudce jsem přistoupil k žebráku: Co chceš ode mne, malomocný? Čeho hledáš v doupěti vlčím, beránku? Vrať se k ovcím, jež čekají ještě, pastýři dobrý!

Já nikoho nečekám, sám jdu. Vlastní se protloukám pěstí. Nenávidím. – Tys učil poličkům tvář druhou mlčky nastavovat.

Proklínám. – Tys blahoslavil tiché. Je vzpoura v krvi mé. – Tys boží syny hledal a řvoucí lůzu nepoplvals tam dole. A v jasných nocích se ženami hýřím!

A slunci klaním se! A k Satanu se modlím! Co chceš ode mne? Vrať se k ovcím svým! A jestli jsi byl láska, Láskou vyslaná, vrať se klidně, slyšíš?

V nejkrásnějších svých chvílích oba jsme milovali. Vrať se klidně! Slyšíš? Odešel s mého prahu. Eh, žebrák!