Ze psího vína rudé do krvava
a choulící se listy spadaly,
na dvoře poprášeném žloutla tráva –:
tak zřel jsem mizet léto zpovzdálí.
Je to cit divný, bolest téměř žhavá,
když život zmizel, touhy zůstaly...
Však ty, jež jeseň neutiší lkavá,
do zimy zbudou, aby zmíraly –
Pak vzrušen jsi jen, zříš-li známé tváře
a při návštěvě jednou za týden
vyhlédneš z oken soudní kanceláře.
A konečně, jak divák unavený,
tak bez účasti necháš každý den
a divíš se, když opouštíš ty stěny.