zavřel jsem knihu. verše ještě zvoní.
přede mnou v parku kvetou jiřiny.
i hněv a lítost snad se v nervech honí.
jdou hudbou hlasu příkré vidiny.
záhony jiřin! a ta vzácná jména!
jen zmrazit mohou zraku dychtivost.
je příroda tu kejkly zneuctěna,
a uměním se chlubí umělost.
honosně prchá od přirozenosti
zestárlá třída, frazér cynický.
proč na odiv je u vás tolik ctností,
básníku ctný a akademický?
čím zběsileji hltá chlebodárce,
čím ruce krví zbrocenější má,
tím více k nové opiové várce
tu lift-boy ducha kroutí očima.
zloději práce pšenice líp kvete,
kde zloděj rozumu se usadil.
proč padesátkrát boha citujete,
básníku mudrcových snů a chvil?
cos v intelektu věští konec světa,
jenž krvavé je roven orgii;
však opatrnost, bledá slečna z ghetta,
chce za dobré být s buržoasií.
je sladko v oficiálnosti plouti
a předem olympanský býti stín.
proč chtěl bych, básníku, vám odhrnouti
škrabošky vaší tuhý mušelín?
den ze dne maska za maskou tu padá,
důstojnost křehká za důstojností;
den ze dne mudrc v dírkách nosu badá
a deklamuje staré hlouposti.
svět zlodějský a idealistický
se houževnatě vzpírá osudu.
ó básníku, váš pathos deistický
už duní jen, jak píseň ze sudu...
zavřel jsem knihu. verše ještě zvoní,
a forma hladí umem korektním.
jiřiny hlavy nejapné sem kloní,
podobny básním, z nichž čpí ztuchlý dým.