Zas jako kdysi, ve čtyři ráno
u vody sedím, lov a sny.
Chudému málo na výběr dáno,
tedy se opakují mu dny.
Hlubina právě procitla tiše
v zelené ošatce z rákosí.
Zvědavě zírá, pomalu dýše,
stulíků šperkem se honosí.
To ráčkující ji rákosníci
svými kiri kirikrí vzbudili.
A vodní slípky, tak cákající,
hladinu napříč jí rozbily.
Utichli. Šedozelené oči
zrcadlí špalír stromový.
Jen kolem mého brka se točí
lehounký tanec kolový.
Šumějí lindy. Pomalým letem
z lovu se vrací rozšafně čáp,
skokany nesa v zobáku dětem.
Cestou se štrachá polní dráb.
Jak se vše mírumilovně dívá!
Idylu dýchám v Polabí.
V nitru však fena zlá se mi skrývá.
Kolika na hrdlo chtěla by!