V temné noci
k černým slzám mým se druží slzy rudé,
v temné noci za jarního deště:
Tys to věděl, já to nevím ještě,
co bude.
Za dnů štěstí,
za dnů revoluce, slávy, vítězství
byls zlatou křídlovkou na Rudém náměstí,
a já Tě miloval.
Dech věcí nejvyšších dul vichrem nad hlavami,
my byli se všemi a nebyli jsme sami,
nám srdce okoval.
Milenka rudá v krvi milovala,
tančila, zpívala, rodila, vstala,
řítil se starý krov:
Ty, Majakovskij, byl jsi svědkem všeho,
já, S. K. N., jsem v dáli z rytmu Tvého
pil váš kov.
Po letech, za dnů neštěstí svého
malicherného,
a přece silného jak smrt,
zůstavše básníky, ač jsme byli svědky
traktorů, stoup a nebozezů pětiletky,
setkali jsme se znova:
Ty už jen stín, já živého cos ještě.
Je temná noc a jarní letí deště
přes dvojí žal.
Tys dotrpěl ho, dozpíval,
a já mám slova ještě.
Toť vše.