VLEKU SE, vleku... A umdlená léta vlekou se nad mojí hlavou. Mají podivný zápach kultury sestárlé příliš, zápach rudého listí, svátého v kalužin zrcadla kalná. A barvu... barvu... Viděl jsem krvácet světla na boulevardech stopených v mlze. –
Oh, vleku se, vleku... Však, BOŽE, já nikdy nestěžoval si tobě! Ani na touhy, jež pučí, bledé asfodely, ve vlhku mé duše. Jenom ta jedna, ta jedna, o BOŽE, barvy nejvíce choré, květ HALUCINACE, jež bloudí při zastřených oknech
v mých komnatách, zatím co venku do noci se roztéká měsíc...! Má nepoznaná SESTRO, již nikdy nezvali jménem a kteráž pod gotikou chrámu soli neokusilas křestné, já, jenž umdlenými léty vleku se, vleku,
chorobnou touhou vzdychám po tobě, zniklá za příšerné hranice, v NEZNÁMO, zkad marně tě volám. Bys v bouřlivou píseň dnů mých přinesla nový ton unylé krásy, bys poutníku o polednách poskytla občerstvení,
z neznámých krajů planet neznámých marně tě volám. Na černé plátno snů svých já si tě vykouzlil liliji čistoty bílé, jak ji Rossetti kreslil... Oh, bylo by to jiné, kdybys mne líbala dlouze,
než sesterský polibek bratru když tiskne sourozeňkyně oh, bylo by to jiné, kdybych tě houpal na klíně, než když má brunetta divá v náručí se mi svíjí, oh, bylo by to jiné, kdybychom ruce si tiskli
a zatím, co duše má by vzdychla: MILENKO! rty moje by šeptaly: SESTRO. – – – Oh vleku se, vleku... Však, BOŽE, já nikdy nestěžoval si tobě! Ani na touhy, jež pučí, bledé asfodely, ve vlhku mé duše. Jenom ta touha, ta jedna, barvy nejvíce choré...!
Cookies on Poetry Cove