Osude, slituj se nad básníkem a jeho milou.
Vždyť oba věří v tvou revoluci krutou a přespanilou.
Jenže jsou oba křehcí lidé a krásy světa chtiví,
nemají zkrátka nadání pro asketické divy.
A také jim žaludek selže často, když o politiku běží;
štěpy jim kvetou v zahradě, když na horách sněží.
Ti lidé tedy prosí tě o velké slitování,
abys jim dovolil potoulat se po široširé své dlani.
Abys je poslal expresem na východ nebo západ,
kde maloměšťáctví svlékli by a dostali krásný nápad.
Abys je poslal do přístavu námořnického vření
a na břehy, kde zelené vlny bělavé zuby cení.
Abys je na koráb posadil mezi nebem a vodou,
kde zaplesati mohli by pospolu nad pohodou.
Abys jim zbrunátněti dal na slunci horkých krajů
a poodhalil jim závoje z tropických zemí a tajů...
Slituj se – pomni, osude, že spatří-li ty krásy,
vřelejších končin nevšednost, barvy, tvary, hlasy,
uvidí také na jejich bujném a spanilém těle
strašlivé stopy pařátů bílého nepřítele,
hluboké rány, jež chamtivost a zpupnost zasazují
nejsladším koutům země... Tu uzříš, kterak plují
z dalekých cest ti lidé, jež pudila touha a láska
a kteří žíznili po světě, že byli jen chudá cháska,
ó, kterak plují k domovu s velikým pokladem v duši
a k svodům starého světa ještě více jsou hluší.
A ti, jež do světa hnalo kouzelné, milostné snění,
v tvé revoluci, osude, umřou snad na dláždění.