Kdyby mi bylo 30 let a třeba i více, jen kdyby tak mnoho mi nebylo:
bláznivým loupežnictvím zruměnil bych ti líce, severní slunce změnil, by se ti líbilo.
Nikdy jsem v životě svém na osud nenaříkal, všelicos byl jsem a všecko rád,
a když jsem tu a tam za něco pykal, jal jsem se s uzlíčkem malým nanovo putovat.
Zle jsem se míval někdy, dobře nejednou taky, optimisticky jsem hleděl na naše slzavé údolí,
tušil jsem slunce za nejčernějšími mraky, o každé bolesti věřil, že jednou dobolí.
A když mi počaly pomalu šednouti vlasy a napěchované dni mé divoce prchati,
míval jsem zářivou oblohu nad zlátnoucími klasy v pokojném nitru... Ó hořká závrati,
kam zmizely věci pokojné z prostého života mého, kdo zmatek a hoře náhle mi do nitra rozesel
a touhu bláhovou? Kdo do srdce statečného, jež nikdy nic neželelo, palčivý zasadil žel?
Nikdy jsem na osud nenaříkal, a nyní přece s ním pošetile se hašteřím o těch svých 30 let!
Jak pelichající dravec mřížemi železné klece k obloze hledím a sním: poslední, královský vzlet!
Kdyby mi bylo 30 let a třeba i více, jen kdyby tak mnoho mi nebylo,
do tvého života slétl bych jako vlasatice bez proseb, otázek – ó, já vím: v srdcích by zvonilo!
Srdce by zvonila, zvonily by světy, v Marseille by čekala na nás překrásná loď.
Sbohem buď, severe! Letíme, nemajíce mety. A nenapadá nás říci: V pokušení nás neuvoď.
Hleď, delfíni na vlnách tančí, jak v srdcích láska a radost, na stole paluby slunné štěstí je prostřeno.
Uchop jen pevně číši, jež touze činí zadost, zatímco vánek z volného moře hladí ti rameno.
Jak sladko blouzniti, když pro tě zpěv svůj hudu! Na tichomořském ostrově mohl bych stanouti jen,
ořechy kokosové střásal bych na vlažnou půdu, aby ti mléko jejich osvěžovalo sen...
Kdyby mi bylo 30 let a třeba i více, jen kdyby tak mnoho mi nebylo:
motory, kola, plachty, má sladká holubice, nestačily by srdci, jež by se řítilo...
Ztráceje chrup a hřívu, rozumem korumpován, přece však tu a tam ještě mám odvahu a krev.
A tak si myslím někdy, tebou jsa opojován a všude, na každém kroku, nalézaje tvůj zjev,
že stačilo by snad jediné statečné gesto tvoje, jediný ruky tvé stisk, pohledu tvého vznět,
abych tě odvážným pilotem unesl, svatá panno, na jiný svět... To je však pouhý sen
jak vše, co s tebou žiji, je to jen z lásky a iluzí utkaná pohádka, když z hlubin očí tvých sladkých
úsměvy piji, čekaje den ze dne věrně na tato cukrátka. A moje hoře, toť že vím,
dnes už vím jasně, že bys mě za svého loupežníka přijala naposled, že bys ten sen můj sama
v skutečnost změnila krásně, – kdyby mi bylo asi, asi tak 30 let...
Cookies on Poetry Cove