Tuším již, co nechceš říci.
Odstín hlasu, pohybů tvých
včera mi to prozradil.
Mlčelivá, přece mluvíš.
Hrdá, osudu se koříš.
Klidná – nejsi klidna již!
Vím už: nevysměješ se mi.
Vím už: políček mi nedáš.
Bouře v nitru tvém se strhla.
Chvěji se.
S lehkým srdcem, s lehkou myslí
mohlas pohráti si se mnou.
Mohlas přijmouti mě z nudy
za tenora hrdinského.
Mohlas čísly studenými
vteřiny mi odměřovat.
Čistší jsi.
Loukou kráčím. Tolik kvítí!
Náhle jedno nade všecky!
Vím již, co mě k tobě táhne.
Odpusť mi, že do kostela
vešel jsem já nehodný.
Plesnivý sup ze strmých skal
v mnoha klecích krotl jsem již.
Ale na nic nezapomněl,
co se děje na výšinách,
co se děje v propastech.
Jako kněžka Aštarothy
po chrámových stupních stoupáš.
Jako svatá mučednice
sestupuješ do arény.
Chvěji se.
Hrdá jsi jak štíhlá palma
nad arabskou studní jasnou.
Tichá jsi jak velbloudice
hroužící se v dlouhé písky.
Sladká jsi jak modré jitro
nad saharskou oázou.
Ale dovedeš být také,
hrdá, tichá, sladká ženo,
s hlavou v bouři dovedeš být
statečnou?!