Tu planoucí hymnu lidí nových jsme zpívali spolu
pod praporem, jenž nade trůny zdvihá pyšné své třásně...
A v hodinách bitek a v hodinách záští a bolu,
když pro své srdce jsem zachyt kus intimní básně,
nad čistým květem chtěl jsem, bychom přátelství sklenuli spolu,
jak kopuli zlatou, jež se od obzoru tmavého odráží jasně...
Nad čistým květem! Víš? – Ty’s Idol strhl však dolů
a přátelství Vášni své hodil’s ve hladové dásně! – –
Krev slabošské raçy! Za soucitem u žen pak vrní.
A chlastem chce přesvědčit sebe o mužném bolu.
A my jsme hymnu lidí nových zpívali spolu!
Ne, na těch cestách příliš mnoho je trní.
A šplhavců ne-li, tož bab... A hruď hledej, kam nadšení vzdoru žár vdechlo!
A přátelství? Eh, kotě falešné, dobře že zdechlo!