Ty stěny smutné a uposlouchané!
A ty lavice smutné a uposlouchané...!
Stesk věcí otřelých na všem tam visí.
A prázdnota, prázdnota nade vším vane.
A ty odbarvené řeči a výkřiky čísi!
Jak teplá voda na duši to lenivě kane.
A kolem ta zbahnělá, neplodná půda.
Ubohý, nuda Tě přepadla z toho všeho, strašlivá nuda!
O, řekni mi! Když pak vzal’s verše mé, smutné to kvítí
z bahnisek žalářů a z močálu našeho žití,
a znovu vzpomínal všeho... všeho, co srostlo juž s námi:
Poctivých revolt sdupaných, sfádnělé žalářní dramy
a pak snad i hesel a praporů, jichž tolik juž hnije a shnilo –
ó, řekni jen, rychle, řekni mi, jak Ti pak bylo?!