Pomalu se vleču, vleču,
vím, že smrti neuteču,
ohýbám se k zemi.
Nad hlavou mi lesy šumí,
oh, ta stromiska to umí,
chvěju se, chvěju.
Měl jsem také mnohé vlohy,
teď však klesají mi nohy,
usedám do mechu.
Opírám se o dubisko,
jsem tak malý a tak nízko,
chvěju se, chvěju.
Oči se mi zavírají,
zpívá pták a stromy hrají
v samotě a v tichu.
Splývám s trávou, splývám s kmeny,
člověk chůzí unavený,
modlím se k lesu.
By mne přijal za své dítě
a mne změnil okamžitě
v tvrdou krásu dubu,
by mne zdvihl rovně k nebi
s věnci v rozložené lebi,
modlím se k lesu.
Pevně utkvím v živné zemi,
domov ptáků s nadějemi,
porostu a uzrám.
Přijde člověk, podetne mě,
padnu, zachvěje se země,
neshniju, shořím.