Bleďounká slečinka, fialové žilky se kmitají pletí.
Kdys v noci jsem našel ji na loži svém, když snění mě opřádal pavouk;
na moje rty své tisknouc v křeči, padla mi do objetí,
jako když rozkoš palčivá schvátí, sen horečný na hruď vletí.
Teď spolu na toulkách blázníme městem, když lampy se do noci chvějí;
o polibek se mnou se divoce rve a zase mě šíleně líbá,
tisíckrát bídně mě poníží a zase odprosí v reji,
když její drobounká ústa vstříc se mi nervózně smějí.
Hrou rozmarů drtí mi uštvané nervy a pokrucuje tahy;
tak draze si vykoupím okamžik, jenž rozkoší bývá vlahý,
tak draze, oh, draze, a zřídka a zřídka tak!
A paraziti vědy za katedrou, sledi uzení,
o Homéra družce vznešené bájí a žvaní v nadšení –
leč ty, Múzo, již v kolébce koketa, přec bylas vždy lehká jen holka.