Bleďounká slečinka, fialové žilky se kmitají pletí.
Kdys v noci jsem našel ji na loži svém, když snění mě opřádal pavouk;
na moje rty své tisknouc ve křeči, padla mi do objetí,
jako když rozkoš palčivá schvátí, sen horečný na hruď vletí.
Teď spolu na toulkách blázníme městem, když lampy se do noci chvějí;
o polibek se mnou se divoce rve, a zase mě šíleně líbá,
tisíckrát bídně mě poníží a zase odprosí v reji,
když její drobounká ústa vstříc se mi nervósně smějí.
Hrou rozmarů drtí mi uštvané nervy a vztekem si netvoří tahy;
tak draze si vykoupím okamžik, jenž rozkoší bývá vlahý,
tak draze, oh, draze, a zřídka a zřídka tak!
A parasiti vědy za katédrou, sledi úzení,
o Homéra družce vznešené bájí a žvaní v nadšení –
a ty, Muso, juž v kolébce koketa, přec byla’s vždy – lehká jen holka.