Benátskou nocí na širém moři
je hvězdná obloha daleká.
Stříbrný měsíc bělostně hoří,
džamije k spánku se převléká.
Bublání zvonců usnulo v dáli,
i stáda loudavá usnula.
Pro mrtvé ještě jsme neplakali,
a sládne noc, jež se nahnula
pod starý platan k turecké kašně,
kde v mělké míse zpívá proud.
Vše je jak ze sna a ztlumené vášně,
jsme ostrov vlažný, jenž chce plout.
Stříbrným pelem na oknech vzkvetlo
tajemství mřežoví rudému.
Ach, je to vskutku měsíční světlo,
anebo tvář tvoje v harému!
Snad čekáš na mne už na divaně,
na rtech svých jantar nargilé,
a usmíváš se očima laně,
jak verše přinesu zpozdilé.