Máš ráda měsíc, když se dívá
stříbrnou tváří do oken,
a z temna zříš, jak zář ta tklivá
krajinu mění v plachý sen?
Tu vzpomínám si na dalekou
končinu jižní, tvrdou zem,
kde v jasných nocích s myslí měkkou
jsem jihl pod minaretem
a na všecko jsem zapomínal
pro krásné oči nocí těch:
na vzteklý svět, jenž v křečích línal,
a jeho otrávený dech.
Máš ráda měsíc, když tu mění
vše ve stříbrnou vidinu?
Tak někdy tvoje tvář v mém snění
vykouzlí jarní krajinu.
Tu zapomínám na břemeno
všech vzteků, smutků, bolestí,
a jsem jen ten, jenž tvoje jméno,
květ nese na ratolesti.