Ano, pozitivní krásu,
kvetoucí prs žen a země,
verš, jenž tančí nebo bije,
myšlenku, jež přijde ke mně
jako včela do úlu,
pozitivní krásu rád mám,
pod oblaky křivku letce,
pro mne marně bludy rodí
nesrozumitelné světce,
kněze, metafyziku.
Toť mé právo. A má hrdost
v roztahujícím se šeru.
Světlým mocnostem se kořím.
Temným nechci sloužit věru:
sapi-sapienti sat.
Po zemi chodím, mezi lidmi žiji,
znám všecky své i jejich slabosti,
a proto rád mám pozitivní boje
tak jako pozitivní radosti.
Zřím nekonečné drama evoluce
a jeho sláva proniká i mnou;
přes lotrovinky, zrady, bázně, bludy
jdu s předvojem a cestou necestou.
Zklamání? Marně v srdci svém je hledám,
všech hypochondrů slovo omšelé.
Ba ani jsem s ním nekoketoval snad
za kocoviny z noci probdělé.
Jen domýšlivá nevědomost lidská,
jež mní, že svět se točí kolem ní,
je denně cituje jak zlého ducha
z té ješitné své říše podzemní.
Jen jednou v životě snad nedoufáš v své štěstí,
když zlatý paprsek ti plyne nad hlavou,
a fascinován snem, svým hořem dáš se svésti,
jež malomyslně si vzdychne slokou tvou,
a již tu kritik tvůj se tragicky hned tváří,
jaks hotov s uměním a hotov s životem –
Však zatím obláček tě dávno oblil září
a za pochybnosti tě trestá úsměvem...
Tu sklenka se sklenkou se v milostné hře srazí
a sladce zazvoní jak hlásek na kůru:
to všecko na počest těch, kdož jak otcovrazi
z tvých knížek dělají zas literaturu.