Pojď, milenko a ženo, v les,
je tolik sladký jarní den.
Čím zoufalej jsem k zemi kles
a zradil vlastní sen,
tím pevněji chci znovu stát
a horoucněji milovat
tebe a život a sen.
Lesk zelených svých očí nech
na mojí hlavě spočinout,
když doubím voní země dech,
zeleně chví se proud.
A zapadneme v chladný stín,
kde znova dáš mi teplý klín,
sebe a život a sen.
Pak ve snách naše statečnost
vykope v mechu vlhký hrob,
kam uložíme minulost
a bolest hořkých dob,
a všemi květy, jež má háj,
jej skryjem... A mně vrátí máj
tebe a život a sen.