Po kousku blankytu, jejž vidím skrze mříž,
oblaka bílá táhnou,
a za věž černavou, jež strmí v jasnou výš,
jak v tanci rychle zahnou...
Z dna času příběhy se noří blíž a blíž
pohřbené dobu drahnou,
a tak mi divno je, ty vonné stíny když
do duše zticha sáhnou.
A celou staffáží dnů mého života
teď ruka neznámá tu mlčky třepotá
a pestrý rej kol víří –
I ještě včerejšku si maně vzpomínám,
jak na promenádě jsem dýchal parfum dam
mdlý, jenž se davem šíří.