Miluji všechny lidi, miluji každého zvláště,
a co v nich se hněvem zřím, nevinni, věřte, jsou tím.
Hlouposti, vzteky a zločiny netrysknou z lidského srdce:
kdosi jen zabloudí v tmách myšlenek o příčinách.
Neslyší tichého souzvuku věcí shůry i zdola,
každičké touhy i snu, cílů všech, veškerých dnů;
bloudí jak zvíře, jež přinesli z tropů, zavřeli v kleci,
zmaten je slabostí svou, nevědomostí a tmou.
Miluji člověka, variant hmoty bez konce vroucí
a její nejvyšší čin z pozemských zdrojů a hlín,
chladnoucí planety bylinu s nesmírným života darem,
který je ze všeho stkán, čemu byl domov tu dán,
savce a dvojnožce s pletí hedvábnou v každé barvě,
s hladem a smyslnou lstí, se silou, jež se mu mstí,
božího syna čili vesmír v miniatuře:
Činů tvých legion jest, pro sny tvé bezpočtu cest.
Pro tuto lásku svou však prchám v samotu lesní
před zjevem lidí se skrýt, zkolébat srdce své v klid:
před tváří lidskou prchám, před maskou, gestem, řečí,
které jen mučí a lhou, zraňují oddanost mou.
Člověka toliko za nimi hledati, najíti možno,
a to je nejdelší z cest... Noha má chabá však jest.