Vypučel jsem nad bahna do měsíčné noci jednou, a ráno,
když stříbrnou radost svého života skřivan střásal na zemi,
ku žhnoucím nebesům vzepjatý, zřel jsem se zkvétat.
Osudu tvrdou pěstí zasetý,
přišel jsem z tropů a hrdým gestem odmítl jsem akklimatisovat se.
Vypučel jsem do vzduchu,
jenž zemdlený chvěje se bázní a předtuchou slavného otectví,
o jehož příchodu zpívám;
vypučel jsem vysoko a barvami vetřelce kvetu,
nad bahny kvetu úbělem a uprostřed mdloby žárem.
Ale ty v bahnech moje kořeny!
Uprostřed pláně stojím samoten
a vysoko zdvihám
svá hubená ramena vstříc mým snům nejdražší vlasti.
Sám
pyšný
věčné nepřátelství vypověděl jsem plazům, již kolem
s jedovou vegetací živoří nečisté dny své,
a svoji nenávist jako štít jasný jsem pozvedl
a čekám rány.
A takový jest můj život:
když průvany větrů z dálek zní v tence napjatých strunách,
své slzy nostalgické skrývám v samotě smutných.
A vroucí plameny slunce když na ňadra rozhalená
nechávám stékat
s takovou rozkoší faunů, již tisknout se smějí
na pevná ňadra nymf kdes na slunných březích
– o Pane životodárný! –
zas jásám
a ten život hanebný
pěstí bych přidržet chtěl až k poslední kapce.
A to, co jest mezi tím,
to, co jest nejlepší na mně,
to věčné nesmíření se s bahny a s reptiliemi,
ten boj za každý krok,
ten boj za každé slovo...
viď duše:
Sám
pyšný
uprostřed pláně stojím a vysoko zdvihám
svá hubená ramena vstříc mým snům nejdražší vlasti.