Vypučel jsem nad bahna do měsíčné noci jednou, a ráno,
když stříbrnou radost svého života skřivan střásal na zemi,
ke žhnoucím nebesům vzepjatý, zřel jsem se vzkvétat.
Osudu tvrdou pěstí zasetý,
přišel jsem z tropů a hrdým gestem odmítl jsem aklimatizovat se.
Vypučel jsem do vzduchu,
jenž zemdlený chvěje se bázní a předtuchou slavného otectví,
o jehož příchodu zpívám;
vypučel jsem vysoko a barvami vetřelce kvetu,
nad bahny kvetu úbělem a uprostřed mdloby žárem.
Ale ty v bahnech moje kořeny!
Uprostřed pláně stojím samoten
a vysoko zdvihám
svá hubená ramena za nejdražší vlastí svých snů.
Sám
pyšný
věčné nepřátelství vypověděl jsem plazům, již kolem
s jedovou vegetací živoří nečisté dny své,
a svoji nenávist jako štít jasný jsem pozvedl
a čekám rány.
A takový jest můj život:
když průvany větrů z dálek zní v tence napjatých strunách,
své slzy nostalgické skrývám v samotě smutných.
A vroucím plamenům slunce když na ňadra rozhalená
stékati dávám
s takovou rozkoší faunů, již tisknout se smějí
na pevná ňadra nymf kdes na slunných březích,
– ó Pane životodárný! –
zas jásám
a ten život hanebný
pěstí bych přidržet chtěl až k poslední kapce.
A to, co jest mezi tím,
to, co jest nejlepší na mně,
to věčné nesmíření se s bahny a s reptiliemi,
ten boj za každý krok,
ten boj za každé slovo...
viď, duše:
Sám
pyšný
uprostřed pláně stojím a vysoko zdvihám
svá hubená ramena za nejdražší vlastí svých snů.