co tajemného pylu leží na krajině,
když po prvé ji sličnou zkoumáš zrakem dychtivým,
co skryto v lesním houští, v polích na pěšině,
než zvolna zevšední vše lačným smyslům tvým.
a dědina tu juká z půdy prolámané,
propastmi pestrých lomů, strohou výškou hald,
nahoru dolů kráčíš zvědav, před čím noha stane,
čím roznítí či zhasí zem ten protikladný smalt.
pak přijde den, kdy všecko poznals k nezbloudění,
tajemný pyl se vpil a zbývá skutečnost:
tak málo ohyzdnosti rušící tvá snění
a tolik krásy všude, zjevující prostou ctnost.
tu znova kráčíš zvědav nahoru i dolů,
jak zlatonosným pískem v starém řečišti,
ve střehu zrak i sluch jsou ustavičně spolu,
co tady zazvoní a co se zablyští.
hovoříš se zvířaty, s kvetoucími stvoly,
je každý větším zázrakem než všecka tajemství,
hovoříš s vápencem, jenž ve skalách i poli,
a spolu putujete v dálav hájemství.
a jak sem doléhá škleb krvavého běsu
a nevíš svého dne ba ani hodiny,
tichému kraji líbáš ruce plné vřesu:
čím znáš jej líp, tím víc jsi z jeho rodiny.