Chléb nás rozdvojuje,
věčnou propast mezi námi prohlubuje.
Neboť že příliš ho máte
na naši práci zevlujíce,
bídu třeme bezpočtukráte
pracujíce.
A že máte chléb i všecko k němu,
deptáte život zákony svými,
nám hrajíce, lidu pokořenému,
demokratické šprýmy.
Láska nás rozdvojuje,
ta, která vichrem rudým duje
z našeho srdce kolektivního
přes vaše sobecká, jednotlivá,
vztekem a zděšením celá divá
v panice rozkladu třídního.
Nám světlý úkol přešel v krev,
řev lásky odhodlané,
lví z naší strany zahřmí řev,
spravedlnost se stane.
A nenávist nás rozdvojuje,
železné zbraně na obou stranách kuje.
Neboť všecko nenávidíte,
več věříme, doufáme, co milujeme,
nás každým gestem opovrhovat učíte
vším, co hlásáte a proti čemu jdeme.
Lživou píseň mezi námi hraje
každá šalmaj míru božího;
pro poslední bitvu všecko zraje,
známe bližního jen třídního:
proti vojům táhne voj
v třídní boj.
Ale nás i rozdvojuje,
popichuje v seč
to, co spojit mělo, ale nespojuje,
rodná země, rodná řeč.
O rodnou půdu jste se rozdělili,
na žravou vlast jste nám ji proměnili,
bankokracie sosák, oligarchie nůž,
a rodnou řeč jste zprostituovali,
lží a uskoků z ní nástroj udělali,
že vy ji užíváte, nám hořkne v ústech už.
Vy a my –
provždycky různými cestami,
vy a my –
provždy již různý národ.