už téměř všecko dokvetlo, zvadá,
už skvrny zlaté na stromech jsou,
po ránu rosa varovně padá,
lovecká puška s tichem se hádá,
na ostružiny děťátka jdou.
teprve teď se v pasekách, mlází
rozkročil chlapsky, plamenem zkvet’,
pohodil hlavou, jako když sází
sto proti jedné, jako když hází
sonorní výzvu do tváře let.
na tvrdé půdě chrabrý a tvrdý
pavučinami jeseně vzplál,
nad zchudlou zemí zasmál se hrdý,
modrou a rudou zapálil brdy,
se stráně na stráň zavolal: dál!
srna se dívá s okraje lesů,
cože to hoří na pěšinách,
z korun se plíží mrazný dech běsů,
u země zpívá kytice vřesů
o vytrvalosti v proměnách.