Hřbitůvek řecký, terasovitý vedle jak bělavé stádo oveček poklidně odpočívá pod cypřiši uprostřed křovin a vysokých květin:
a kdyby smrt byla skutečně spánek, nikoli zchladlého života proměna v život horký, zde by se jistě snilo a dřímalo sladce v kvetoucí zemi.
Naši však, do stanové zabaleni plachty, v pravidelném obdélníku leží v řídkém stínu několika oliv v půdě vyholené, urovnané,
ve studených, sražených hrobech; právě vprostřed zadní zdi je kaple, vyžehlená, pagotická kaple, právě vprostřed přední zdi jsou vrata
široká dost pro čtyřstupů pochod, vpravo vlevo v šiku stojí hroby, vpravo vlevo v šiku stojí kříže, stejné kříže, stejné hroby chladné:
v uniformě šikovatele tu právě vprostřed smrt se zastavila, ruku zdvihla, řízným hlasem vzkřikla: Vergatterung!
Jednou jen, jednou došel jsem až sem, soucitná příroda neměla dosud kdy zelenou aspoň travou políti tuto jizvu pod hájem olivovým. –
Řek jsem si: Lépe by bylo u cesty hrbolaté vysoko v průsmyku Grave sám a sám ležeti v díře pod těžkým kamením, splynouti zakrátko beze stop s divokým krajem,
kde roste vavřín a jalovec, zimostráz, habr, beze stop zmizeti – než v tomto obdélníku míti jméno a kříž – a nedovedl jsem snu svého připojiti,
snu básníkova ke snění mrtvých: poznovu slyšel jsem smrtelné chropoty, jimž uniknouti nebylo možno, poznovu viděl jsem oči obracející se v sloup,
tomuto poslední doušek vody jsem nesl, onoho páchnoucího kladl jsem do rakve – mrtvoly smutné a ohyzdné tu pro mne v přísném pozoru ležely
a nesměly ani ceknouti, aby snad nežalovaly. – Cholera z jedné strany a malárie z druhé u vchodu stály vzpřímeny,
strnulé ve tváři žluté a zelené – a salutovaly mi, když jsem se do polí rozběhl, na útěk zahnán...
Cookies on Poetry Cove