Snad je krásné město Voroněž.
Jinde mají hrad a jinde hrdinu.
U nás máme vodárenskou věž
jako ztepilou a křehkou květinu.
Je tu ovšem ještě ledacos
i co do krásy a do památnosti.
Pod věží však zpívá v dubnu kos,
a pak dokola je zeleň mladosti,
v létě čápi na ni sedali,
hledíš nahoru, je to jak z pohádky,
mlčeliví jen tu klapali
o své radosti, než táhli do dálky.
Teď je listopad, a z věže mi
luny kocábka se šine stříbrně
topolovými tu větvemi.
Co mi po Praze a co mi po Brně.
Denně pohledem ji políbím
v její stromové a tiché končině –
denně aspoň chvilku o tom sním,
co by mohlo být... Sním o domovině.