Okeán se vlní jak zelené pole,
pevniny už ztichly, klenba bez kouře
všecko živé znovu pocelovala;
dýše dobrá země nahoře i dole
jako dělnice, jež slehla za bouře,
úsměv z muk a štěstí na rty dostala.
Vraky starých lodí leží na dně,
na hladině racek s delfíny,
plachetnice moje nese ladně
vlajku jedné velké rodiny.
Rány zarůstají, bolest zapomněli
muž i žena, půda, kůň i pes i strom,
hroby sesuly se, trychtýř naplnil.
Práce zvoní, zpívá, hučí jako včely,
pýchou nadýmá se lán i důl i lom,
jednou krví zní zvon pospolitých žil.
Vzduch i voda pojí všecko s všemi,
hory nedělí ni hladiny.
Plachetnice moje zmládlou zemí
nese vlajku jedné rodiny.