Víš, drahá, že si už nedovedu

Víš, drahá, že si už nedovedu představit dnů svých bez tebe, že bych tě mohl neviděti, že bych tě mohl neslyšeti,

že bych již nesměl o tobě snít, o lásce své s tebou hovořit ve verších, jež jen pro tebe váži v kytičky prosté.

Ó ženo drahá, strome můj sladký, mlčelivá má hlubino, až jednou, což vím, možná zítra, vyrveš se sama z mého nitra,

odhodíš, zlomíš mě navždycky, – kéž očí tvých večer tropický změní se v jezero, v němž bych rázem utonul tiše!