Vím, že jsem ti jen jako tisíc jiných,
a láska má že je ti lhostejna –
leč tolik něhy skrýváš v řasách stinných,
že nelze procitnout mi z toho sna.
Jen pro tě ještě klinkám hořkou sloku,
a tys v mém nitru zvon, jenž vyzvání, –
a přece nikdy ňader tvých ni boků
nezvlní prudce moje vyznání.
Jdeš klidně mimo cit, jenž marně plane,
a klidně hledíš na můj marný stesk –
jen, trochu polichocen, jasně vzplane
ti v očích někdy sladký ženský lesk...
A přece milost chtěl bych od tvé něhy,
och, aspoň milost jednu jedinou,
jedinký úsměv jasný v příští sněhy
za čistou, věř mi, čistou lásku svou.
Tvůj sladký obraz z mysli nezmizí mi,
jen oči, oči možno ochudit –:
ó, dej mi, prosím slovy upřímnými,
svůj obrázek, jejž směl jsem jednou zřít!