Jak v linkách nota vysoká
když sedí na nás pták,
kraj vesel zdá se jak na zahradě,
jabloně vzkvetlé jdou s námi v řadě,
když sedí na nás pták
a zpívá.
Nás jaro ovšem netkne se,
ni slunce žár, ni mráz;
kdybychom srdce však, srdce měly,
s tím ptákem bychom se něhou chvěly,
jak zvonce stád náš hlas
by změkl.
Vysoký vítr více ví
o našich dnech než on:
jsme mu jen bidélko v rodné kleci,
neslyší útrobou naší téci
svět se vším, smích i ston,
řev glÓbu.
A my jak velcí hříšníci,
jež líbá dětský zrak.
Bez touhy po mrtvé nevinnosti,
svět zříme okřívat prostou ctností,
když sedí na nás pták
a zpívá.