Dnové antiky ovlhli kdysi polibky Krásy.
A myšlénky měňavá ocel i na hetéry zvonila rtech.
Hle! Obhajce prsů Phryny obnažil bělostný vzdech,
by soudcové svoje: „Nevinna“ děli za jásotu massy.
My, jichž myšlénky putují v pohádkových, měsíčních snech,
jichž atomy ssavčí ve dvacátý věk se však hlásí,
v zrcadle části Neznámého, smáčknuté v těla ponurých zdech,
často zříme reflex minulé, lepší té raçy.
Bylo...
Ve smutné temnotě brlohů vášně
ve výparech loží, průchodných domů pro těla spitá,
umdleny zítřkem, umdleny hnusem, umdleny strašně,
ty nevěstky dnešní se rodí,
prohnilé oranže v skladišti tonoucí lodi...
Jdi! Kup si!
Ten smích?
To je maska. Automat tělo ti skýtá!