Dnové antiky ovlhli kdysi polibky Krásy.
A myšlenky měňavá ocel i na hetéry zvonila rtech.
Hle! Obhajce Fryny obnažil prsů bělostný vzdech,
by soudcové svoje „Nevinna“ děli za jásotu masy.
My, jichž myšlenky putují v dravých i měsíčních snech,
jichž atomy savčí ve dvacátý věk se však hlásí,
v zrcadle části Neznámého, smačknuté v těla ponurých zdech,
často zříme reflex minulé, lepší té rasy.
Bylo... Ve smutné temnotě brlohů vášně,
ve výparech loží, průchodných domů pro těla zpitá,
umdleny zítřkem, umdleny hnusem, umdleny strašně,
ty nevěstky dnešní se rodí,
prohnilé oranže v skladišti tonoucí lodi...
Jdi! Kup si! Ten smích? To je maska. Automat tělo ti skýtá!