Silná vůně táhla vzduchem, v městech atmosféra žhnula, nepochopitelným vzruchem srdce mladá zaplanula,
rudý reflex padl v stín; věčný sen se zdál být skutkem, navždy zhroucen prestol sešlý..! V městě českém, starém, prudkém
rebelanti dva se sešli, Havlíček a Bakunin. Člověk český člověk hodný, duše prostná, měkká, bílá,
které dáno, by v čas vhodný svému lidu zazářila, svítila po celý věk; konstituční, míru lačný,
s vírou v zákon, v mrav a řády, a jen trochu uštěpačný před Římem a před úřady, dobrákem byl Havlíček.
Člověk ruský, ten byl jiný. Vášnivě se vrhající ze zločinů ve zločiny Evropou šel s ohněm v líci,
plný nebezpečných vin; hlásal revoluci mstivou, nesmyslné ideály, plamenem byl, vzpourou živou –
ale vlády se ho bály: zločincem byl Bakunin. Střetli se... A přešla léta. Český člověk, duše bílá,
byl si věren: zloba kletá pomalu ho popravila, nedožil svůj mužný věk. Odvezli ho do Brixenu
jménem zákona a krále. Zabilo to jeho ženu, dceru možná... A tak dále. Zákony ctil Havlíček.
Zato Rus šel dále světem, plamen mocný, vůle divá, hýřil silou, zvůlí, vznětem; bouře kolem něho zpívá
dlouho, dlouho do šedin. Nezkřivili mu ni vlásku; zlobu s úroky jim vrátil. Svoji ke svobodě lásku
mučednictvím nezaplatil: Zločincem byl Bakunin.
Cookies on Poetry Cove