Jak chumle hmyzu na dně kalužiny,
jdou líně ve skupinách v kalném vzduchu
po dvoře, který páchne plný špíny,
a z jejich slov jen kal dolétá k sluchu.
Jdou, hovoří a odhazují sliny –,
jdou v jednotvárném, zasmušilém ruchu;
šat, na znamení bratrství vší viny,
odporný stejně mají, plný puchu.
A z každé tváře jiná bída zeje,
ten proklíná, ten cynicky se směje –;
jak průvod by to lidských běd byl v směsi.
Však zdá se mi, že velké theorie
jen sílí v bahně tom, jež tady hnije,
ač aristokrat cit se toho děsí.