Kdo mnoho viděl, mnoho trpí.
Ti, kdož mne žíti učili,
ach, tolik, tolik spatřili.
Mák planý, koukol, pejr a chrpy:
Chraňte své zlaté osení,
občané dobře zvedení!
A nejvíc ze všech trpí žena.
Mé srdce měly zkažené
ženy, ty nejvíc zmučené,
bez krásy, ctnosti i bez věna:
Chraňte svou mladou úrodu,
oh, matky šťastných porodů!
Kdo mnoho zřel a ke dnu přišel,
má patinu i na smíchu
a zvyk si chodit potichu.
Kdo mnoho viděl, mnoho slyšel –
těch vyděděných nejvíce
má uděšené zornice.
Nerozumím počestným ženám,
nerozumím hodným básníkům,
nemohu závidět diety
politickým straníkům.
Daleko dlím od bohatých stolů,
od směrodatných magnátů:
stačí mi slunce, nemocná láska
a hadru kus na záplatu.
Z povinnosti jdu za svým pluhem,
někdy i trochu z hladu snad:
Stoupá-li míza, nutno kvésti
a stejně nutno umírat.