Hrdličky v starých platanech
cukrují poledne
a v křísí písni srší dech
rozpáleného dne.
Do staré bašty, jaté snem,
snáší se hejno vran.
Po slunci čtyři poklusem
mrtvolu nesou z bran.
Kdos vpředu s holí křičí v jas
a v pustou ulici:
„Ty, mimojdoucí, uhni včas
choleře smrtící.“
A vzadu s vápnem kluše kdos.
Podobni mumraji
jsou všickni bílí, každý bos,
máry se houpají.
Pak zmizí, žárem pohlcen,
ten přízrak vápenný.
Široce usmívá se den
přes horké kameny.