V úzounké okno západu zář sálá,
v klenutí nízkém stín tím zrůžověl,
jak procitla by bolesť, jež tu spala,
když v stín se reflex mříže s okna schvěl...
Obloha v nuancích šedivých hrála –
teď jak by pláč se na skle rozprostřel,
jasnými údery jak by se smála
věž vypjatá ... a pod ní vztek a žel.
Pár žlutých proudů světla rozlilo se
na šerý dvůr... Za věží utajen
se měsíc zjevil náhle v směšné póse, –
vrh’ na zeď protější, jež mlčí sivá,
svou bledou záři... všecek bol jak jen
by splynul v píseň, již kdos ve tmě zpívá...