Na improvizované pryčně
a pod záštitou kalných skel,
zatímco venku poprchává,
svůj marný krotím vztek a žel...
Je věru směšno krátký život
si otravovat hloupostí,
jež tu tam jako po provázku
vytéká z lidské bytosti.
Tož často jak to luční kvítí
jsem šťasten každé na mezi,
i když snad před chvílí se po ní
přehnalo stádo hovězí.
Stačí mi vzduch a trochu světla,
šum vody, země malý kus;
jak cvrček před dírou si zpívám
a: Boha čtěte v synu Múz!
Však někdy pokazí mi všechno
ubohý člověk jediný,
pohodu každou otráví mi,
zhnusí mi světlé hodiny.
Jak netýkavka stahuji se
a couvám, klesám, vadnu pak.
Kams do zátoky pusté prchám
jak slané vody sytý vrak.
Tu nejmilejší je mi ticho,
jež dříme v teplém skleníku,
tu s pavouky a bylinami
sním o vzniku a zániku.
Na improvizované pryčně
a pod záštitou kalných skel,
zatímco lidé kdesi venku,
svůj marný krotím vztek i žel.