Vám, duše bratrské, ať kterýmikoli hoříte léty,
ať kterákoli matka počala kdekoli život váš řídký
a slavný, jak bozi jej mívali, však stlaný jen hořkými květy,
vám, pyšní, na oltář házím svých krvavých květů kytky...
Té sladké, sžíravé vášně, jež obrací světy
a palčivým dechem sžehá na popel úrodný zbytky
dodělávajících věků a stařeckých bohů chrám kletý,
zákonů, konvencí pouta a zpráchnivělých blan svitky...!
Z života lepšího nesem ji na svět... Však nestihnem nikdy dost rychle
ta staletí, kterých čas nezrodil ještě, ty věky v budoucnu ztichlé,
ty etapy, pro něž jsme stvořeni, a vlasti, jejichž jsme syny.
Ubohou dobou a lidstvem sešlým, v pěstích plamenné meče,
po vysokých duhách spějeme, co v bahnech pod námi vleče
vysátý dav svou prokletou práci a buržoa život svůj líný.