Vám, duše sbratřené, ať kterýmikoli hoříte léty,
ať kterákoli matka počala kdekoli život Váš řídký
a slavný, jak bozi jej mívali, však stlaný jen hořkými květy,
Vám, Pyšní, na oltář házím svých krvavých květů kytky. –
Té sladké, sžíravé vášně, jež obrací světy
a palčivým dechem sžehá na popel úrodný zbytky
dodělávajících věků a stařeckých bohů chrám kletý,
zákonů, konvencí pouta a zpráchnivělých blan svitky...!
Z života lepšího nesem ji na svět... Však nestihnem nikdy dost rychle,
ta staletí, která Čas nezrodil ještě, ty věky v Budoucnu stichlé,
ty etappy, pro něž jsme stvořeni, a vlasti, jejichž jsme syny. –
Ubohou dobou a lidstvem sešlým, v pěstích plamenné meče
po vysokých duhách spějeme, co v bahnech pod námi vleče
vyssátý dav svou prokletou práci a buržoa život svůj líný.